Muži se takto úspěšných žen bojí, žádný by mi nevypral, tvrdí Hejková. Partnera už nehledá

Odtrénovala dlouhatánských osmatřicet sezon, tu poslední zakončila snově. A kdyby o ní chystali film, zřejmě by v polovině natáčení vyhodili scénáristu. „Skutečně je to závěr jako z mýdlové opery,“ usmívá se Hejková.

USK překonal veškerá očekávání, papírové předpoklady smetl ze stolu. Na euroligovém Final Six v Zaragoze si postupně poradil jak se Schiem, tak s favorizovaným Fenerbahce i Mersinem ve finále. „Především semifinále s Fenerbahce by se mělo promítat všude jako reklama na ženský basketbal, nezmohli proti nám nic. Jejich nejužitečnější hráčka soutěže (Meessemanová) proti nám dala jen čtyři body. Až mi jí bylo líto, když jsem po zápase viděla, jak pláče,“ přiznává končící koučka.

Poslední ročník byl vyvrcholením nesmírně úspěšné kariéry. Vůbec nečekala, že hala ve Španělsku bude nadšeně skandovat „MVP!“ A kdyby bylo možné udělit cenu pro nejužitečnější ženu závěrečného turnaje trenérce, Hejková už by ji měla vystavenou doma na poličce. „Byl to jeden z nejemotivnějších momentů posledních týdnů. A když jsem o den dříve dostala ocenění od FIBA, uronila jsem i slzičku. Už když jsme přijížděli před finále autobusem k hale, všichni lidé sedící na zahrádce baru začali křičet. Fanoušci byli na naší straně celý zápas,“ líčí.

Teď si musí zvykat na novou etapu. V USK bude pokračovat, jen ještě není jasné v jaké roli. „Přispěju radami, pokud bude zájem,“ říká. „Ale realita, že už netrénuju, na mě teprve dolehne,“ doplňuje.

Bude mít tak více prostoru soustředit se i na svůj osobní život. Partnera nemá, už žádného ani nehledá. „Když jsem začala trénovat, byla jsem sama. Najednou jsem být úspěšná a neumím si představit chlapa, kterému bych doma hodila tašku na zem, jako to dělají oni, ať mi vypere. Muži se bojí úspěšných žen, jako jsem já. A teď už je trošku pozdě. Na život sama jsem si zvykla a vůbec mi to nevadí, stejně jsem pořád mezi lidmi,“ přiznává Hejková.

Prahu opouštět nehodlá. Má byt jak v české metropoli, tak i v té slovenské. Ostatně na „cizí“ prostředí si nikdy nezvykala složitě. Prošla trenérskými štacemi ve Španělsku, v Maďarsku nebo v Rusku.

„Vždy to bylo bez problému, snad jen v Maďarsku byla jediným problémem jazyková bariéra. Maďarština je velmi těžký jazyk, nemáte se tam čeho chytit. Co si vybavuju, tak jen kapusta se řekne stejně,“ směje se. „Když klub rok po mém odchodu získal titul, tak mi jeho šéf hned napsal, že mi děkuje a že titul patří i mně. A v Rusku jsem zase chápala, jak to tam chodí, protože jsem žila za socialismu,“ vysvětluje.

Hejkové vždy pomáhalo, že měla u hráček autoritu. Jejich respekt si uměla získat i tím, že naslouchala jejich nápadům a poznatkům. „Neměla jsem problém udělat rychlé rozhodnutí a přidat se na jejich stranu, když navhrly nějaký vlastní plán. Důležité je umět si přiznat chybu, zároveň je však nesmíte dělat často,“ zdůrazňuje.

Z nejblyštivější scény tak odchází coby šestinásobná vítězka Euroligy. Přitom když byla malá, o kariéře za postranní čarou palubovky se jí vůbec nesnilo. „Chtěla jsem být astronautka. Jenže nakonec jsem sledovala jiná souhvězdí, trénovala jsem basketbalové hvězdy.“ A sama se jednou stala.