Dva miliony za podpis smlouvy! Bývalý sparťan a viktorián o kariéře i životě po ní

„Nedokázal jsem si život bez fotbalu vůbec představit, byl jsem magor. Ale jakmile jsem s ním definitivně skončil, přestal mě zajímat. Nechybí mi,“ tvrdí 51letý Švejdík. Po kariéře, v níž strávil čtyři sezony v plzeňské Viktorii, vystřídal několik pozic a oborů. Ale ať už v roli majitele samoobsluhy, vedoucího sportovní prodejny, nebo provozovatele pensionu, všude se opíral o vrozené geny obchodníka. Stejně i nyní, kdy pracuje v liberecké pobočce firmy OBB, zaměřující se na prodej stavebních materiálů.

Mrknu jen někdy na sestřih. Fotbal jde dávno mimo mě. Dřív jsem ho žral, byl pro mě vším. Byl jsem totální fanatik. V době, kdy jsem hrál ligu, jsem chodil pomáhat tuchoměřickému béčku.

Byl jsem dokonce takový magor, že v sobotu jsem odehrál zápas v lize a v neděli odpoledne jsem odseděl sedmdesát minut na lavičce Tuchoměřic. Báli se mě dát na hřiště dřív, abych tam moc neřádil a soupeř nezačal pátrat, kdo jsem. Stavěli mě na pravého obránce. I tak se po zápasech protihráči ptali: Ten váš bek je dobrej, proč ho nestavíte od začátku? Vždyť on chlastá, nechodí trénovat. Víc než dvacet minut nezvládne, odpovídali kluci. Tehdy jsem si nedokázal představit, že někdy budu bez fotbalu. Stalo se. Fakt mi vůbec nechybí.

Trénoval jsem sice mládež na Kladně, ale jen kvůli synovi Marcelovi. Byl šikovný, bohužel v sedmnácti si přetrhl vazy v koleně. Dohodli jsme se, že se dá pořádně dohromady, ale k fotbalu už se nevrátil. Začal boxovat, dodělal si vysokou školu a teď dělá u pražské pohotovostní motorizované jednotky. Ještě k té otázce. Fotbalové prostředí prostě není blízké mému srdci.

Nenašel bych lepší termíny. Když jsem hrál ligu, měl jsem dveře všude otevřené. Po kariéře se ke mně lidi z fotbalu začali chovat jinak. Dodnes, pokud někteří z nich něco potřebují, snažím se vyjít vstříc. Když je potom poprosím třeba o lístek na zápas pro kamaráda, nereagují. Mimo fotbal jsem poznal férovější lidi.

V tom prostředí bych nebyl šťastný. Jako hráčský agent bych vyhořel, ostatní by mě usmažili za měsíc. Ne, do fotbalu nepatřím. Zapojil jsem se do normálního života, jsem spokojený.

Finančně jsem netrpěl. Po konci s profifotbalem jsem hrál tři roky německou čtvrtou ligu. Za Sondershausen a Nordhausen. Měl jsem i v nižší soutěži solidní plat. Kolikrát mi v Sondershausenu říkali, abych přivedl dalšího českého hráče. Záměrně jsem ho nikdy nepřivezl. Chtěl jsem, aby peníze zbyly pro mě.(smích) Pochopitelně, plat jako v lize jsem pak už neměl.

Nikdy jsem nepil, nehrál automaty, nesázel. Koupil jsem nemovitost, zrekonstruoval ji a prodal. Těmito transakcemi jsem si držel standard. Navíc jsem byl vždycky nastavený tak, že po kariéře naskočím do práce. Když jsem při cestě do Německa málem usnul za volantem, řekl jsem si, že tohle už podstupoval nemíním, a otevřel jsem si síť potravin.

Mám v sobě obchodníka, nemusel jsem se dlouho zaučovat. Šlo o samoobsluhy v Tuchoměřicích a v Jenči, provozoval jsem je s rodiči. Po nějakém čase jsem jim jednu přenechal a druhou i s barákem prodal. Začal jsem přemýšlet, co dál. Chvíli jsem se hledal, pak jsem potkal současného asistenta Slavie Zdeňka Houšteckého. Měl tenkrát několik prodejen Adidasu, pro jednu sháněl vedoucího.

Hráli jsme spolu krátce za Krč. Už tehdy byl impulzivní, v dobrém slova smyslu blázen. Zároveň velký srdcař. Když nadhodil, že hledá vedoucího prodejny, domluvili jsme se za pár minut. No a v Adidasu jsem se seznámil s člověkem, který mě dostal do známé firmy Garmin.

Začal jsem od píky. Nejdřív jsem zboží prodával, pak jsem dělal maloobchod, servis, velkoobchod. V zásadě jsem si prošel celým systémem, což bylo fajn. Měl jsem na starost mimo jiné policejní a záchranné složky, armádu. Speciální síly, kde je nutností mít GPS zařízení. V Garminu jsem strávil třináct let. Kdybych se s novou partnerkou Veronikou nepřestěhoval do Jizerek, byl bych v Garminu pořád.

Náhodně jsem se dostal k chatě Severák, kterou jsme s přítelkyní tři roky provozovali. Krásný časy. Pension prosperoval, seznámili jsme se se spoustou lidí. Severák jsme pak opustili, chtěli jsme si otevřít svůj penzion. Jenže koupě nevyšla. Pořídili jsme si nakonec dům. Veronika si otevřela kadeřnický salon v Tanvaldu, já si našel práci ve stavební firmě v Liberci. Jo, mám to docela pestrý. Navíc vlastně pořád funguju jako technická podpora Garminu.

Třeba volají z dovolené. Chtějí poradit, jak mají nastavit hodinky. Pokud vím, pomůžu. Ale teď je ze mě obchodní zástupce. S firmou na stavebniny, která má pobočky po celém Česku, jsem spolupracoval už v době, kdy jsem měl pension. Chodil jsem ve volných dnech pomáhat klukům z firmy pokládat falcovaný plech na střechy. Na Liberecku je tato krytina vyhledávaná, klouže po ní dobře sníh.

Jasně, práce všeho druhu. Nikdy jsem nic nešidil, ani na hřišti. Jsem takhle nastavený. Věřím, že osud mi tenhle postoj v životě vrací.

Fraktura lýtkové kosti by až takový problém nebyla, ale do rány se mi dostaly stafylokok se streptokokem. Vyžraly mi doslova kus masa, měl jsem díru v noze, byla vidět kost. Nic hezkého. Namísto dvou měsíců jsem marodil rok a půl, podstoupil jsem čtyři operace. Po návratu jsem chodil po hostováních. Cítil jsem, že už to zpátky nenahodím. S velkým fotbalem byl konec. Tak to prostě mělo být.

Po lukrativním přestupu do Drnovic jste však měl nakročeno vysoko.

Jak říkám, ničeho nelituju. Původně jsem ani do Drnovic nechtěl. Hostoval jsem ze Sparty v Plzni, dařilo se mi, byl jsem tam moc spokojený. Spoluhráč Dan Šmejkal mi poradil, ať si řeknu v Drnovicích takové peníze, které mi nemůžou dát.

Kolik jste si řekl?

Tenkrát se dávalo kolem tří set tisíc korun za jeden rok smlouvy. Já jsem si jako drzej floutek řekl o dva miliony. A oni mi je dali! Nemohl jsem už couvnout. Viktorku jsem opouštěl s těžkým srdcem. Dala mi šanci, kterou bych v nabité Spartě stěží dostal. Do Plzně mě přivedl manažer Jarda Šeterle, který mě znal z Chebu. Když si vzpomenu, jak celý přestup probíhal, musím se smát.

Povídejte.

Přijel jsem domů, ve schránce jsem našel výzvu, abych si vyzvedl na poště telegram. Stálo v něm, že mám zavolat na to a to číslo. Tenkrát nebyly mobilní telefony, v Tuchoměřicích byl jeden klasický telefon na celou obec. Ne, nedělám si srandu. Tohle bylo běžné v celé zemi. Když jsem číslo vytočil, na druhém konci telefonu se ozvalo: Ahoj, tady Jarda Šeterle, máme o tebe zájem. Přijeď na stadion, se Spartou už to nějak zařídím. Sednul jsem do auta, vyrazil jsem do Plzně. Domluvili jsme se okamžitě. Do Viktorky jsem se později vrátil na delší dobu, je mojí srdeční záležitostí.

Domlouvat transfer po telegramu je možná světová rarita.

Podobně bláznivých věcí jsem ve fotbale zažil víc. Třeba v Sondershausenu. Dával jsem góly, místní mě měli docela rádi. Asi to nebylo úplně ve stylu, když chodil kdysi Tomáš Skuhravý po Janově, ale chovali se ke mně moc hezky. Zvali mě do kaváren, měl jsem dorty, kafe zadarmo. Dokonce mi odpustili přestup do konkurenčního Nordhausenu, byť tlačili na vedení klubu, ať mě přesvědčí, abych zůstal. Pořádali i finanční sbírku.

Sbírku tedy přímo ne, ale posledním domácím zápase sezony házeli z tribuny stoeurovky. Před utkáním jsem oznámil, že končím. Postěžoval jsem si, že moje gáže není ve výši, aby se mi vyplatilo do Sondershausenu dojíždět. Na toto konto po mně lidé při odchodu ze hřiště házeli peníze. Když jsem viděl tu vlnu solidarity, ještě rok jsem zůstal.