Už jsem v sobě neměl vnitřní oheň, vysvětluje konec liberecká legenda Derner

Upřímně, myslel jsem, že to bude jednodušší a zvládnu to lépe. Nečekal jsem, že to bude až tak těžký. Musím říct, že jak jsem tam vzpomínal, trochu mě to sebralo. Hlavně kvůli fanouškům a rodině. Na videu je to i vidět. Navíc jsem byl trochu v časovém presu, protože v šatně zrovna něco spravovali a na natočení jsme měli krátkou chvíli. Ale těch vzpomínek je tolik, strávil jsem tady dvacet let. Už když jsme měli v březnu závěrečnou autogramiádu, někteří lidi to už věděli a loučili se se mnou. Ani tam to nebylo jednoduchý.

Přišlo ze dne na den. Před sezonou jsem si vůbec nepřipouštěl, že by mohla být moje poslední. Takové myšlenky jsem vůbec neměl. To spíš lidi okolo, že už mám svůj věk a že bych měl skončit. Odpovím trochu oklikou. Před lety, před mou první sezonou v áčku, jsem věděl, že extraligu budu hrát. Měl jsem v sobě tušení, že se tam prostě probojuju a naskočím do své první sezony. Vnitřně jsem to věděl a teď to přišlo stejně. A docela v blbou dobu, po prvním zápase v předkole. Když jsme přišli na hotel, vždy jsem se najedl a šel rovnou spát. A najednou jsem spát nemohl. V tu chvíli jsem si řekl, že je konec. Prostě v ten moment to ve mně uzrálo.

Většinou ano a nikdy mě nezklamal. Vnitřní pocity, co a jak má být, mě většinou nasměrovaly správným směrem. I během kariéry, když jsme důležitý zápasy prohrávali nebo ztráceli, jsem věděl, kdy je zvládneme, a vždy to tak dopadlo. I kluci za mnou chodili a ptali se, jak vidím, že to dopadne. V klidu, říkal jsem jim. A nikdy mě tenhle instinkt nezklamal. Takže i teď jsem věděl, že je konec.

Člověk si asi vybírat nemůže. Hráči končí z různých důvodů, třeba i kvůli zraněním či zdravotním problémům. Díky bohu jsem mohl skončit po odehrané sezoně zdravý, takže bych asi neměnil.

Musím to zaťukat, tělo funguje dobře. Nejsem natolik rozbitý, abych nemohl fungovat. Mám určité návyky, o tělo jsem se musel dlouhé roky starat. Po zdravotní stránce jsem v pořádku.

Musím říct, že už jsem v sobě neměl, co jsem míval předtím. Ten vnitřní oheň. Už mi tam chyběl. Jak člověk stárne, tak ztrácí rychlost a dravost. Když jsem viděl mladší kluky, na jaké jsou úrovni, osobně jsem věděl, že mi to chybí. Takže takhle to ve mně postupně začalo dozrávat.

Trochu jo. Galvy je mladý. Nebo když si jenom vzpomenu, že si vedle mě sedl syn Valdy Jiruše, kterého jsem viděl už jako malého kluka. Tehdy jsem si říkal, co já tady vlastně dělám, v uvozovkách? Vnitřně to ve mně prostě uzrálo.

Myslím, že ne. Spíš šlo o přání lidí a fanoušků, abych to zakulatil. Jednu tisícovku v extralize už mám (1058 startů), tak na co mít dvě? Alespoň si to každý bude pamatovat. (usměje se)

Těžký na to odpovědět. Nějak jsem to zavřel, ale nikdy nevíte, co se může přihodit. Může to ještě nastat, a nemusí. Nechávám to být.

Teď jsem asi poprvé měsíc nic nedělal, tělo si potřebuje za ty roky odpočinout. A jak začnu s děcky letní přípravu, třeba se donutím něco dělat. Ale nyní jsem ve fázi, že nedělám vůbec nic.

Nabídky byly. Mým snem bylo zkusit severské země, Finsko nebo Švédsko. Už jsem byl kousek od podpisu smlouvy, jenže se to tam nějak zkomplikovalo a v ten moment na mě najednou začal tlačit Liberec, ať podepíšu smlouvu s ním. Ať se rozhodnu, že mám čas do večera. Tak jsem se musel rychle rozhodnout a pak jsem podepsal dlouhodobou smlouvu na tři roky. Asi to tak mělo být a neměl jsem z Liberce odcházet, i když nabídky jsem měl. Vždy jsem si dal pro a proti, a nakonec se kvůli zázemí, domovu či tréninkům vždy rozhodl zůstat.

No, to bylo taky zajímavé. Ležel jsem a venku bylo hezky. A najednou přišla na telefon zpráva. Moc na ně nereaguju, chci mít doma klid. A za chvíli další, telefon začal drnčet furt. Tam jsem si říkal, že to už klub asi zveřejnil. Rád bych tohle cestou poděkoval lidem, kteří mi psali. Bylo jich neskutečně moc a psali krásné zprávy a reakce. Až mě to překvapilo. Jako legenda Liberce si však nepřipadám, nikdy jsem to v povaze neměl. Lidi to asi nějakým způsobem vnímají, ale já osobně určitě ne.

Když jsem si je četl, bylo to stejný jako při tom natáčení při vzpomínání na fanoušky. Uvnitř mi bylo taky trochu ouzko. Bylo to však příjemný. A jedna mi v paměti utkvěla. Stálo tam, že velcí muži dělají velká rozhodnutí. A že jsem se rozhodl správně a drží mi palce.

Asi cestování, byť stejně asi budu jako asistent trenéra s devátou třídou cestovat. Program možná budu mít podobný. A určitě mi nebude chybět hraní přes bolest, přes zranění, s prášky, protože jsem prostě chtěl hrát a být nápomocný týmu.

Abych řekl pravdu, ta mi momentálně chybět taky nebude. Teď poprvé po dlouhých letech nemusím nic dělat, takže spíš odpočívám a připravuju se na trenérskou fázi. Práce mám teď dost. Ne fyzické, ale spíš u počítače, připravuju si programy, dávám věci dohromady.

Ze začátku se seznamuju, jak akademie funguje. Měl bych připravovat obránce, mít speciální tréninky pro nestudující, co mají dopolední program. A předávat jim zkušenosti, co jsem za ty roky posbíral.

Člověk by měl mít vždy ambice. Nemůže to dělat jen tak. I jako hokejista jsem měl vždy ambice, nějaké cíle před sebou. To ve mně zůstalo, cíle budu mít vždy.

Mám vystudovanou licenci B. Jak mě v play off trefili pukem a měl jsem zlomenou nohu, tak jsem nesměl šest týdnů nic dělat. Tehdy jsem si řekl, že si alespoň udělám licenci B a přes léto jsme si ji dodělal. Připravoval jsem se už i na tuhle variantu, až jednoho dne prostě skončím, a byl připravený na plán B.

Asi se budu opakovat, ale parta, kabina a atmosféra po vyhraném zápase, když se něco dokázalo, třeba přejít ze čtvrtfinále do semifinále. Možná i vyprodané arény. Nedá se třeba zapomenout, když bylo white out. Tyhle drobnosti mi budou chybět.

Tušil a nedávno jsem to vyprávěl i mladým klukům, že tehdy se od letní přípravy začalo dít něco zvláštního, jiného. A jak postupně sezona ubíhala, věděli jsme, že můžeme vyhrát. Člověk měl tušení. Jednou mi třeba i trenér gólmanů Martin Láska v průběhu té sezony říkal, že se mu zdálo, že jsme vyhráli titul. Tak mu říkám, že mně se to zdálo taky. A nakonec jsme vyhráli. Myslím, že intuice funguje.

Titulovou sezonu těžko něco přebije, to byla jízda. Nikdo z nás to tehdy předtím nezažil. Přál bych i mladším klukům, aby jednou v kariéře poznali, co jsme tehdy zažili my. A jako druhý moment mám pořád v hlavě, když jsme tady udrželi extraligu posledním zápasem s Boleslaví, kdy tam Méďa (Petr Nedvěd) dal dva fláky. Na to nezapomenu, když jsme byli týden zavření na Sychrově a připravovali se na tenhle zápas. To je druhý silný moment. Je jich samozřejmě víc, ale vypíchnul bych tyhle dva.