Bydlel v džungli, tři dny nejedl. Český bojovník prožil životní dobrodružství

Bydlel v džungli, trhal si ovoce ze stromu, pil ayahuascu, pomáhal s obnovou deštného pralesa, držel hladovku či navštívil posvátná místa. To je jen krátký výčet zážitků v podání uznávaného domácího bojovníka Pešty, který se zpět do vlasti vrátil teprve v předchozích dnech. Sice o něco hubenější, ale zato spokojenější.

Vždy když se vracím po delší době, tak mám smíšené pocity. Nebylo to ale jiné, než když jsem se vracel třeba z Floridy, kde jsem byl déle. Ale co je větší rozdíl, to je návrat do civilizace. Tím neříkám, že Ekvádor a Peru nejsou civilizovaná místa, ale většinu času jsem se pohyboval v horách či džungli. Bylo to něco jiného. Teď jsem byl například v obchodním centru, které jsem moc dobře nezvládal už předtím, což pro mě bylo asi nejhorší. Je ale fajn být zpátky.

Verdikt mého lékaře byl ten, že si potřebuju dát pauzu, aby tělo zregenerovalo. Bral jsem to jako fyzickou i psychickou pauzu, což jsem zároveň vyhodnotil tak, že nejlepší bude někam vypadnout. Dlouhou dobu mě lákala právě Jižní Amerika, s níž je spojená i spiritualita (duchovnost). Přišlo mi, že se to akorát tak sešlo. Mohl jsem díky tomu navštívit šamany, jejich léčení a místa, která mě zajímají. Nechtěl jsem se jen flákat, naopak jsem pracoval na seberozvoji. Byl jsem i součástí projektu na obnovu deštného pralesa. Celkově to byl dobře strávený čas.

Je to tak.

Skvělé, doporučuji to každému. Strávit nějaký čas sám se sebou bez různých stimulů je hodně prospěšné. Byl to ten nejlépe strávený čas, který jsem sobě mohl dát. Člověk může jednak přemýšlet, ale také vypnout. Za mě je to skvělé. Lidi by to měli dělat víc.

Bylo to jak kdy a jak kde. Když jsem byl například sám v džungli, tak jsem věděl, kolik dnů tam strávím, a podle toho jsem si nakoupil jídlo dopředu. Na místě jsem nic nelovil, maximálně jsem si něco utrhl ze stromu. (úsměv)

Respekt z toho místa jsem samozřejmě měl. I kvůli tomu, že se tam pohybují různá zvířata. Například hadi, pavouci či šelmy. Bral jsem to ale tak, že by to mělo být v pohodě, byť jsem byl smířený s tím, že něco takového můžu potkat. Nakonec jsem se zpětně dozvěděl, že kousek ode mě byl medvěd.

To asi ne. Člověk ale slýchá historky, jak támhle někoho přepadli, což tam nebylo nic neobvyklého. Přepadávají například i autobusy. Já jsem s tím byl smířený. Pokud by mě někdo okradl, tak by mě okradl. Že by mě ale jen tak někdo chtěl zabít, to ne.

Bylo to zajímavé. Viděl jsem jinou kulturu, prostředí i mentalitu, na což je v dnešní době globalizace čím dál obtížnější narazit. Ale i sem to postupně dochází. Používají sice telefony i různé moderní vymoženosti, ale stále žijí hodně zastarale. Dříve to přitom byli lovci hlav. Stahovali je a nosili jako trofeje. To je také něco, co se tu jen tak nevidí.

Delší hladovku jsem asi nikdy nedržel, ale bylo to v pohodě. Zajímavější to bylo z toho důvodu, že to bylo spojené se třemi ceremoniemi pití ayahuascy (psychotropní nápoj, po němž lidé prožívají silné emoce a mají vidiny). Člověk by před nimi měl držet dietu. Čím striktnější, tím se do toho může lépe ponořit. Hladovka je v tomhle případě úplně nejlepší. Shodou okolností to vyšlo na Vánoce, kdy byla slunovratová ceremonie.

To ne. Už jsem ji měl několikrát. Například na Floridě, kde je legální. Chodil jsem tam k jednomu indiánovi, který to dělal velmi dobře. Když si to ale člověk dá na původním místě někde v džungli s lidmi, kteří se tomu věnují po generace, tak je to také něco jiného. U nás to bohužel legální není.

To byl také moc krásný a intenzivní zážitek. Šel jsem tam tzv. Salkantay trailem (historická trasa v peruánských Andách), což je zhruba pětidenní túra. Byl jsem vysoko v horách, přičemž nejvyšší bod stezky je 4600 m n. m. Fyzicky je to dost náročné. Pro mě to navíc byla první zkušenost v takové nadmořské výšce. Klobouk dolů všem vysokohorským horolezcům. Je to opravdu něco, co se s člověkem během té chvíle děje.

Cítil jsem vyčerpání. Kopeček, který by člověk vylezl jak nic, tak jsem neustále lapal po dechu. Když jsem byl pod Salkantayským průsmykem, což je nejvyšší bod stezky, tak jsem se musel každých deset metrů zastavovat a vydýchávat se. Do toho je člověku hrozná zima, foukal také dost vítr. I tím, že jsem to šel sám, tak to mělo grády. Bylo to opravdu náročné.

Měl jsem vysokohorskou nemoc a bál jsem se, že jsem skutečně nemocný. Říkal jsem si, že se asi budu muset vrátit a vzdát to. Ale ono už moc nebylo kam se vrátit, byl jsem daleko od civilizace. To bylo právě pod průsmykem, kde byla poslední zastávka, v níž jsem byl úplně sám. Byli tam jen nějací pastevci, kteří mi ve tři odpoledne řekli, ať už dál nejdu. Nakonec jsem tam přespal v nějaké boudě. Cítil jsem hroznou zimu a vyčerpání. Připadal jsem si jak na expedici na Mount Everest.

Když jsem byl sám v džungli nebo horách. Možná ten nejintenzivnější zážitek bylo pití ayahuascy sám v džungli.

Něco jsem zhubnul. Teď mám zhruba 100 kilo, normálně mám o deset kilo víc. Ale počítal jsem s tím, že se to asi stane. Nijak se z toho nestresuju.

To rozhodně, chuť mám větší než kdy dřív. Myslím si, že mi ta pauza prospěla. Uvidíme, kdy budu mít zápas. Chci se do toho vrátit postupně. Nechci to ale uspěchat.