Končícího Rabušice přemohly emoce. Hostinský jen na záskok, zapojím se do chodu klubu, říká

Nešlo, už pomalu dva měsíce netrénuju. Ještě jsem se jakž takž připravil na tento zápas. Všichni jsme si malovali, jak by to mohlo končit, všichni jsme doufali, že se dostaneme do první skupiny. Bohužel zápas s Karvinou tomu nenahrál, ale takhle je to zkrátka někde napsané… Ten svůj poslední zápas jsem si dnes odehrál. Třeba Theo (Gebre Selassie uzavřel kariéru se zraněním – pozn. red.) ho nehrál…

Určitě. Už celý den jsem nad tím přemýšlel. Najednou všechno děláte naposledy, ale tak to prostě je. Emoce tam nakonec byly. Byla tady i má rodina. Holt něco celý život děláte a najednou to z ničeho nic skončí. Ale začne nová etapa. Doufám, že už jsem připravený jít dál a zapojit se tady do chodu klubu a pomoci mu, abychom byli ještě výš než teď.

(usměje se) Hostinský nejsem. Na školení, jak načepovat pivo, jsem sice byl, naučil jsem se to, ale maximálně tak na záskok. Být hospodský je strašná řehole. Vidím to právě na tchánovi, jak tomu zasvětil celý život. Je to dřina. Doufám, že moje cesta bude pokračovat u fotbalu. Tam můžu prodat nějaké své zkušenosti a trochu toho využít.

Bavíme se s teď Honzou Nezmarem (generální ředitel) a Theem (sportovní ředitel), co by pro klub bylo nejlepší a kde bych se našel i já. Teď na to bude čas se pořádně rozhodnout, kam by má cesta měla směřovat. Určitě se to bude týkat výchovy hráčů, aby jich akademie produkovala víc do A-týmu. Myslím, že to by mohla být ta cesta.

Momentálně se jako trenér necítím. Nevím, jestli k tomu ještě třeba nedospěju, ale určitě rád pomůžu s útočníky nějakými individuálními tréninky. Ale nikdy neříkej nikdy. Teprve teď jsem skončil, třeba se pak v tom najdu, ale momentálně asi spíš ne.

Kamarádi mě přemlouvají pořád. Určitě by to však nebylo celou sezonu. Maximálně bych si šel zahrát pár zápasů. Momentálně však nevím. Musím se domluvit i s doktory, co s tím kolenem. Potřebuju pak fungovat, jít si zahrát hokej, chodit běhat, aby potom ze mě nebyla kulička. Tohle bude důležité. Pokud to však bude možné, půjdu si fotbal zahrát rád. Mám ho rád. Teď přestoupím do staré gardy. Tomáš Janů už mi říkal, kdy jsou v létě zápasy. Odvíjet se to však bude od toho, co mi dovolí koleno.

Nepřemýšlel jsem nad tím ještě. Samozřejmě spousta lidí mi říká, ať něco udělám. Nabízí se to tady v Liberci, ale přemlouvají mě, ať udělám ještě nějaký zápas u nás v Náměšti, kde jsem vyrůstal a kde mě můj táta naučil hrát fotbal, abych tam něco splatil. Těch možností je samozřejmě víc. Musíme si k tomu sednout, jestli to má smysl. Uvidíme.

Že ta kariéra hrozně rychle uteče. Je to klišé, ale je to mžik. Přijde mi to, že jsem do Liberce přišel teprve nedávno – a teď všechno končí. Tak to prostě je. Že musí být připravení, protože těch šancí nebude tolik. A když přijde, musí ji chytit za pačesy a využít toho. Pak budou ve fázi, kdy budou chtít hrát a už to nepůjde, což je pak mnohem horší, než když je to obráceně.

Stoprocentně. Před tou sezonou jsme sem přišli se Šurym (Josefem Šuralem) jako mladí kluci. A předtím jsme navíc sestoupili s Brnem, takže titul bylo něco nádherného. I ty následující sezony. Přišel Kovy (Kováč), hráli jsme v Evropě. To byla asi nejlepší část mé kariéry. Když jsem se poté vrátil zpátky do Liberce, bohužel jsme na to už nenavázali, i když jsme jednu sezonu evropské poháry hráli. Jenže byl covid, bylo to zvláštní. Nejraději vzpomínám na začátky ve Slovanu.

Těch povedených bylo hodně. Třeba v mistrovské sezoně jsme hráli rozhodující zápas s Plzní. Samozřejmě jsme nevyhráli (0:0), ale na psychiku to byl emočně asi pro mě nejtěžší zápas. Pak samozřejmě utkání v Udine, v Estorilu… Byla jich spousta, ale nejde o ně, jde i o ty zážitky mimo fotbal. Slovan byla jedna velká rodina a vždy jsme tady udělali fantastickou partu. V kabině jsem to miloval – a to mi bude chybět nejvíc.

Pady (Janů) je legenda, ten je odskočený. Jsou to všichni skvělí hráči a jsem rád, že jsem se alespoň takhle mezi ně mohl zařadit. Je ctí mít za Slovan tolik zápasů.

Po zápase na Bohemce jsme věděli, do čeho jdeme, a doufali jsme, že přijde nějaký brzký gól, kterým bychom to ještě mohli zvrátit. Nějaké příležitosti v prvním poločase tam byly, ale gól nepřišel a nedostali jsme Bohemku pod takový tlak, aby znervózněla. Ten gól přišel pozdě a pak už těch závarů a šancí bylo míň. Bohemka postoupila asi zaslouženě. My jsme si dvojzápas prohráli v Praze, kde jsme měli spoustu šancí a Bohemka vytěžila z minima maximum. Ale gratuluju jim, dali prostě víc gólů než my a zaslouženě postupují.

Do teď mě trochu mrzí, že jsem se v létě v generálce zranil. Koleno řeklo stop. Doufal jsem, že se ještě dám do kupy a týmu pomůžu na hřišti. Už to však nešlo. Snažil jsem se být pomocnou rukou Kovymu v kabině. Ten tým se buduje a celá sezona byla jak na houpačce. Odehráli jsme dva tři skvělé zápasy a najednou přišla facka. A tak to de facto bylo pořád. Myslím, že nás poznamenal i zápas s Karvinou, který jsme nezvládli. Je vidět, že mladý tým ještě asi nebyl stoprocentně připravený na to být výš. Ale ze všeho je dobré se poučit. Takže doufám, že v příští sezoně už budeme lepší. Podle mě je skvělé, jak klub roste a posouvá se marketing. Musíme toho využít. Ale nejdůležitější jsou výsledky na hřišti, a pokud je nemáte, tak je to špatně. Doufám, že po těchto zkušenostech budeme v příští sezoně lepší.