Procházka smetl ze stolu lukrativní bitvu v UFC. Velké rozhodnutí, tvrdí

Z Procházkova pohledu to v posledních týdnech nebylo pouze o učení na vrchol školních povinností. Má za sebou například i odvážný experiment, během nějž uplaval na jeden nádech 30 metrů pod ledem či se zúčastnil slavnostního ceremoniálu japonské organizace Rizin. Spolu s tím však nezapomněl ani na trénování s vyhlídkami na již osmé vystoupení v nejprestižnější bojové lize světa.

Zaneprázdněný jsem hodně. Ale je pravda, že jsem teď měl hodně cest, zážitků a všech možných dobrodružství. Následující měsíc, zhruba do 24. či 25. června, jsem si ale jasně stanovil, že se budu jenom učit, s čímž už pomalu začínám. Například tento týden byl takový, dá se říct, učící. Je to sice trochu kousavé, minimálně ten začátek, ale vím, že to půjde dobře a dobře se připravím.

Musím to prokládat tréninky, protože je potřeba držet zajeté návyky. Minimálně se starat o fyzičku, mentální složku a stejně tak ducha a emoce. Vlastně všechny pilíře, ze kterých v životě čerpáme. Je potřeba se o ně starat do hloubky.

Teď mám takový volnější režim. Snažím se budovat celkovou kondici a zařazovat více objemových tréninků. Hodně je to o mých vlastních fyzických trénincích. Myslím tím běhání, fyzičku či sílu. Chodím také lapovat, tahání se v gymu naopak momentálně nezařazuji, neboť se snažím svému tělu dávat dost nazpátek. Jsem strašně rád za ten čas, co pro sebe mám. I díky tomu jsem udělal tak velké rozhodnutí, že jsem odložil titulový zápas na termín po zkouškách na škole. To je pro mě velká věc. Sice věřím, že titul získám a dovezu ho do České republiky, ale teď je pro mě opravdu stěžejní udělat magisterské zkoušky.

Jsem, ale tak zdravě, protože to chci udělat a jdu si pro to. Teď je to navíc trochu jiná sféra výzvy, než jsem měl dosud, když jsem dělal bakalářské zkoušky. Magisterský titul je o něco vyšší stupínek a je potřeba to vzít trochu vážněji. Je to těžší, než jsem očekával, ale člověk vždycky něco očekává, nebo si minimálně vizualizuje a představuje, ale realita je prostě realita. Zároveň mám od sebe očekávání, která chci naplnit. A za tím si jdu. Jedem.

Když to vezmu úplně ve výsledku, tak to nebylo až tak těžké, ale strašně důležitou roli hrálo seznámení se s tím, uklidnění se, ukočírování všech věcí a pěkně to zvládnout s lehkostí. A než se do té lehkosti člověk dostane, tak si musí projít opravdu dobrou přípravou.

Ze začátku jsem strach měl. Já to ale beru tak, že strach neznám. Spíše to bylo o respektu vůči tomu, co všechno se bude odehrávat.

Mimo bojové sporty asi ano. Chtěl jsem si to především osahat s nějakým profesionálním nastavením. Znát všechny podmínky, celou situaci, vědět, co budu dělat, jak moc se můžu uvolnit. Zkrátka to zjistit a dostat se do svého klidu. Mám na mysli otázku typu: Jak moc bude studená voda, jestli tam půjde dobře vidět, jestli trefím správnou díru ven, zda poplavu správným směrem a podobně. Díky profesionálnímu týmu, který tam se mnou byl, jsem chytal jistotu a zvládlo se to dobře.

Nějaká další výzva vždycky přijde časem. Já jsem především rád, že se ta profesionalita, minimálně z mého posledního zápasu, osvědčila. S tím můžu jít kamkoliv a zvládnout cokoliv. Po horách ale lezu rád, takže klidně něco v této oblasti. Třeba Mount Everest nebo něco jiného. To ale přijde až časem.

Jednalo se o nabídku na turnaj 28. června o titul polotěžké váhy (UFC 317 v Las Vegas), který jsem s dovolením odmítl, protože jsem si jasně řekl, že nejprve chci dokončit magisterské studium na Masarykově univerzitě, fakultě sportovních studií v oboru aplikovaná sportovní edukace bezpečnostních složek. Potom se vrhnu do přípravy na další zápas a půjdu po titulu, který dovezu do České republiky.

Jeden z důvodů byl i ten, že chci přípravu pojmout opravdu důkladně a věnovat jí dostatek času.

Ankalajev je určitě můj cíl, to je hlavní a za tím si jdu.

Někdy po létě, září a dál. To bude nejlepší varianta. Další zápas bych chtěl ideálně mít potvrzený po škole, státnicích.