KOMENTÁŘ: Nejsme nejlepší, ale taky nejsme bez šance vítězit

Ne, nebylo to vystoupení, po němž by realizační tým měl být veřejně pranýřován – zvlášť po loňsku –, protože reprezentace zvládla povinné zápasy a klidně může být jediným celkem, který dokáže na turnaji porazit Švýcarsko. Jenže taky narazila proti obrům z USA a Švédska, kteří na šampionátu vyrukovali s borci z NHL.

„Až jich budeme mít stejně jako soupeř, tak to bude souboj rovný s rovným. Není to padesát na padesát, to se na mě nezlobte, tak to je,“ říkal bezprostředně po čtvrtfinálovém vyřazení Rulík, aby o pár hodin už na pražském letišti přidal: „Šampionát nám směrem k olympiádě ukázal, že pokud chceme být na této úrovni úspěšní, musíme mít hráče z NHL.“

Nedá se nesouhlasit, protože kvalita borců, kteří se téměř denně za Atlantikem měří s těmi nejlepšími, bojují s konkurencí i uvnitř týmu a mají ve svých klubech stěžejní role, byla jinde. A Česko prostě v počtech těchto plejerů chřadne.

Setrvale, pořád.

Jen pro srovnání – před 20 lety po výlukové sezoně naskočilo do NHL 62 českých hráčů do pole (40 útočníků a 22 obránců), tedy teoreticky byste z toho poskládali tři týmy. Před deseti lety už to bylo 35 hráčů (24 útočníků a 11 obránců), ale pořád byste „vysekali“ dva týmy. V této sezoně to bylo 20 hráčů (16 útočníků a 4 obránci), přičemž jen 14 z nich odehrálo alespoň polovinu zápasů. Což je na úrovni počátku 90. let, kdy se zámořský trh postkomunistické zemi teprve otevíral.

To Švédové měli v tomto ročníku 85 hráčů, Finové 46.

Někdy se můžeme cítit dotčeni, že nás zámoří přehlíží. Že nás – mistry světa! – nepozvali na únorový dýchánek 4 Nations, že třeba v Minnesotě „drtí“ české obránce Špačka a Jiříčka a nedávají jim pořádnou šanci. Jenže nežijme v sebeklamu, že by za mořem byli hokejoví analfabeti, kteří nevnímají realitu. Češi jsou pro ně dozajista zajímavým trhem, hluboce se klaní Pastrňákovi, úctu mají před Gudasem, ale rovněž znají české limity. Reálně totiž teď český tým dokáže postavit s evropskou výpomocí jeden konkurenceschopný tým, a to ještě za předpokladu, že všichni budou fit a ve formě, jak se to povedlo kupříkladu loni v Praze, kde procenta navíc přidalo i publikum.

„Tolik hráčů v NHL nemáme, ale to neznamená, že nemůžeme uspět. Náš systém hry je účinný a rozhoduje jediný zápas ve čtvrtfinále,“ myslí si před olympiádou generální manažer reprezentace Jiří Šlégr.

Ano, uspět český tým může. Ale musí mu všechno dokonale zapadnout.

Absolutně a bez škobrtnutí.

Rulík se oproti konkurenci pohybuje v jasně vymezených mantinelech, nemá příliš alternativ. Když vypadne Gudas, Palát, Kaše, Zacha či opětovně Hertl, neukáže na jiné čekatele, jak to mohli udělat jeho předchůdci ve zlaté éře. Zvlášť v defenzivě je situace kritická, navíc v NHL hrají jen praváci, a tak si musí vypomoct borci z Evropy s levým držením hole. A jak ukázalo letošní mistrovství, tak pokud tito beci nevymáčknou ze sebe životní výkony, obrana hoří.

A to dost.

Snad právě v obraně lze něco Rulíkovi a spol. vytknout či se ptát: Nebyly i jiné možnosti než jen pevně věřit zlatým hochům z Prahy s poněkud haprující aktuální formou? Nicméně se vrátíme k výše popsanému, na zimácích nebruslí davy přehlížených zadáků. Najdete jen pár zajímavý jmen (např. Král, Svozil, Zábranský), kteří by si mohli o nominaci do Milána říct. Rulík ale taky solidně pracuje s evropským jádrem, na turnajích EHT hraje český tým atraktivně i úspěšně, do hráčů tak pumpuje sebevědomí, aby pak měli šanci podat ony životní výkony.

I proto lze být pořád lehkým optimistou. Ne, nejsme nejlepší, ale můžeme uspět.

Můžeme…