Legendární Lundqvist o Jágrovi: Vždycky měl vášeň, ale je neskutečné, že pořád hraje

Stockholm (od našeho zpravodaje) – Lundqvist není legendou jen v New Yorku, ale také pro celé Švédsko. Není se čemu divit, ve sbírce má zlato z olympiády v Turíně z roku 2006 i z mistrovství světa 2017. Jen Stanley Cup mu chyběl, aby mohl vstoupit do Triple Gold Clubu. Přesto byl „Král Henrik“ v neděli naprosto po zásluze zařazen do Síně slávy Mezinárodní hokejové federace IIHF stejně jako český útočník David Výborný.

Je to pro mě velká čest. Jsem rád, že jsem tu mohl být po boku dalších skvělých hráčů. Proti některým z nich jsem si mohl zahrát, jiné jsem sledoval. Celá událost nabízí skvělou příležitost se trochu ohlédnout za kariérou, čím jsem si prošel. Byly to krásné, ale i těžké momenty. Takže až teď s odstupem si člověk možná začne některých věcí vážit víc, než když hrál. Všech velkých kamarádství i životních lekcí.

Hlavně na reprezentaci. Když jsem vyrůstal, vždycky jsem se díval na náš národní tým. Snil jsem o tom si za něj jednou zahrát. Byla to pro mě obrovská motivace. Miloval jsem každou minutu, když jsem si mohl ten nejkrásnější dres obléknout. Těžko se popisuje, co jsem prožíval.

Asi ano, nádherný moment. Ale speciální bylo i vyhrát mistrovství světa 2017 spolu s bratrem Joelem. Dlouho jsme spolu nehráli, pak se nám to rázem splnilo a hned z toho bylo zlato. Jedinečný zážitek. Každý turnaj byl určitým způsobem unikátní. I ty, které jsme nevyhráli, protože jsme si užili spoustu srandy a bylo to i poučné. Vždycky se člověk učí, což byl důvod, proč jsem opravdu rád hrál na šampionátech. Byl to vždy skvělý hokejový festival.

Poslední roky se však švédskému výběru příliš nedaří. Od roku 2018 chyběl ve finále, teď získal dva bronzy v řadě, ale to je obzvlášť doma asi málo, že?

Samozřejmě jsem doufal ve finále. Musíme si vyhodnotit, proč v posledních letech nejsme schopni získat opravdu velkou medaili. Přitom máme spoustu skvělých hráčů, v tom problém není. Ale jde spíš o tom, jak se všichni dají dohromady, aby předvedli co nejlepší výkon. Hokej se každopádně vyrovnává. Podívejte se na Dány, dostali se do semifinále. Hokej se rozvíjí, více zemí bojuje o nejvyšší příčky, zvětšuje se konkurence. To je dobré znamení.

Opravdu moc. Každý den jsem si žil svůj sen. Nešlo jenom o to, že jsem chytal puky. Užíval jsem si to celkově díky spoluhráčům, kamarádům. Hokejová komunita je skvělá. Vidíme se, sdílíme zážitky, podporujeme se. Máme mezi sebou velký respekt. To miluju.

Je pravda, že jich za ty roky bylo hrozně moc. Měli jsme skoro mezinárodní tým. Když jsme v semifinále olympiády v Turíně v roce 2006 hráli proti Česku, mám na to jenom skvělé vzpomínky, hlavně díky výhře 7:3. Ale Češi vždycky měli mužstvo plné rychlých a šikovných hráčů. Na to jsme upozorňovali pokaždé, když jsme se na ně chystali. Věděli jsme, že musíme hrát chytře, jinak to nedopadne dobře.

Ano, vím o tom! Odjakživa měl obrovskou vášeň. Bez ní rozhodně nejde hrát takhle dlouho. A ani se dostat na vrchol. Když hokej nemilujete, nemůžete chodit na tréninky s nadšením. Tohle Jágrovi nikdy nechybělo. Je opravdu neskutečné, že pořád hraje. Ale na druhou stranu mě to tolik nepřekvapuje, protože jsem vždycky obdivoval jeho nadšení.

Jaké vzpomínky se vám na něj vybaví?

Těch je spousta. Byl opravdu unikátní ve všech směrech. V tréninku i v tom, jaké měl svoje rutiny. Navíc byl i hrozně milý člověk. Pamatuju si, jak mi coby nováčkovi pomohl. Byl jsem v New Yorku druhým rokem a kupoval si byt, ale ještě nebyl připravený. A tak mi Jágr nabídl, že můžu pár týdnů zůstat v apartmánu u něj a Petra Průchy. Přitom už byl superstar, ale i tak se zachoval takhle hezky. Celkově byl v Rangers pod obrovským tlakem, spoléhalo na něj celé město. Ale pro mě jako mladého hráče bylo skutečně inspirativní, jak hrál a co dělal pro tým.