Před paní budu červenou zapírat. Musím skoupit všechny noviny, smál se Rada po udržení ligy

„Jsem spokojený. Za dva měsíce se nikdo nebude ptát, v jakém stylu se Dukla zachránila. Ptali by se, kdybychom byli ve druhé lize. Děkuji všem, byla tady dobrá práce a věřím, že Dukla naváže na záchranu a v lize se posune výš,“ popřál po trenérské derniéře klubu, ve kterém jako hráč strávil celou kariéru.

„Na druhou stranu, někteří chlapci, jako je pan Hartman, musím ho jmenovat, mě neuznávají. Všude píše, že Rada spadne, že Rada nemá konstelaci. Že nemám být v Dukle. Tenhle člověk je negativně naložen na celý svět. Říkám mu Mrakomor. Víte, co mě zaráží? Má trenérský průkaz profi licence. Proč něco nešel trénovat, aby mně ukázal, jak se to má dělat? Možná je naštvaný, že jsme se zachránili,“ říkal na adresu Pavla Hartmana, bývalého novináře iSportu.

To se ani neptejte. Je to hrozný. V úterý jsme jeli do Vyškova, dneska je neděle. Jestli jsem za pět dní spal deset hodin, tak je to hodně. Prožívám to, jsem nervák. Byl to nejhorší týden v kariéře, takovou situaci o záchranu jsem nezažil, cítil jsem zodpovědnost. Odnášela to paní, byl jsem nervózní. Z psychického hlediska to bylo hodně těžké.

Musí vydržet. S tím počítala, když si mě brala. Nezměnil jsem se v padesáti, jedu takhle od dvaceti i jako hráč. Nemůžu jí říct, že jsem dostal červenou, to budu zapírat. Facebooky nečte, tak by to snad neměla vidět. Uvidím, jestli proklouznu. Musím vykoupit noviny a všechny články vytrhnout (smích).

Já to nevím ani teď. Nikdo za mnou nepřišel, aby řekl: ‚Pane Rado, končíte. Končí vám smlouva, děkujeme, ale máme někoho jiného.‘ Vrabci na střeše samozřejmě jedou, trošičku už jsem to cítil. Někdo říká, že se mě bojí. Proč? Takový je život. I já někdy jako trenér musel říct hráči, že mu neprodloužíme smlouvu. Když máte říct Hübschmanovi nebo jiným starším hráčům, že končí, je to nepříjemný. Vždycky jsem se toho chtěl vyvarovat. Máte s nimi nějaký vztah, oni chtějí furt hrát. Chápu to, ale nemyslím si, že by se mě měl někdo bát.

Nikdy. Kdysi jsem měl za Franty Hrdličky ultimátum udělat čtyři body, udělal jsem tři. Ráno si mě zavolal, řekl: ‚Petře končíš, nesplnil jsi úkol.‘ Tak to bylo s každým. Když to nešlo v Jablonci, Pelta mi pět kol před koncem řekl, že musí udělat změnu. Ano, v pořádku, vždyť jde o klub, není to o mně. Tak by to mělo být. Ve Spartě to bylo nejjednodušší, tam jsem odešel a nikdo mi ani nepoděkoval.

Máte pravdu. Když jsem šel fanouškům podat ruce, byla tam spousta dětí. Mají trika Dukly, je to hezké. Chtěl bych vyzdvihnout, jak tady dělají mládež. Od přípravky přes devatenáctku až po béčko. Smekám před všema trenérama, vede to Günter Bittengel, je tady Tonda Barák. Já – na rovinu – neumím trénovat mládež, je to těžká práce. Když vidím, jaké tady mají podmínky, tak vážně smekám. Za to, že tady ty děti jsou, patří velký dík právě trenérům mládeže.

Voláme si s Davidem Lafatou, mám ho rád jako hráče a člověka. Ten mi určitě řekne, ať sednu na posed a čekám. Chtěl bych trénovat, protože mám panickou hrůzu z toho, že budu doma. I když bych to potřeboval, tak se toho hrozně bojím. Po týdnu to se mnou bude šít, budu nervózně volat známým, co je nového, jestli jsou nějaké perličky a tak. Pokud přijde nabídka, která pro mě bude dávat smysl, tak bych chtěl pokračovat. Ne, že bych si bral mustr z Míry Koubka, to je fenomén v 73 letech, fandím mu. Na odpočinek bych se ale připravoval nerad. A pokud nabídka nepřijde, takový je život. Mladší trenéři přichází a nahrazují ty starší. Tak to bylo i za nás.