Jak se v Česku zrodila šampionka. V patnácti odešla z domu, aby čokoládu proměnila ve zlato

„Myslím, že to byla dobrá volba,“ ohlíží se o dekádu zpět Zachová. Však ve svém olomouckém bytě už má dvě zlaté medaile z evropských šampionátů, což je trofej, kterou si žádná jiná česká judistka v historii domů nepřivezla.

Už v patnácti letech, kdy dostala nabídku od svého osudového kouče Jiřího Štěpána, věřila, že to je dobrá cesta. Ale rodiče byli nepřekvapivě dlouho proti. „Taťka řekl hned, že ne. Ale já pořád doma chodila a říkala, že bych chtěla, a nepřestala jsem, dokud neřekli, že teda jo,“ vzpomíná. Spolu s ní se stejnou cestou vydal její bratr, dvojče Petr, o to složitější odchod pro rodiče byl.

Nešlo o stěhování do vedlejší vesnice. Na Hanou se přesouvala z obce Svatý Jan nad Malší, odkud je to do Olomouce autem zhruba tři a půl hodiny cesty. A hromadnou dopravou klidně dvakrát tolik… Ale i díky tomu, že si patnáctiletá dívka přesun vydupala, už dnes její jméno figuruje na Wikipedii mezi nejslavnějšími osobnostmi pocházejícími z jihočeské vísky.

Nebyla přitom bezstarostnou puberťačkou, sama se změny bála. „Nemám moc ráda nová prostředí,“ přiznává. Tehdy změnila školu, tašky si vybalila na intru, kde trávila veškerý volný čas. Ale jen od pondělí do pátku. „Na víkend ho zavírali, takže jsme bydleli i u trenéra v bytě,“ vybavuje si.

Od dětství jezdili s bratrem na třítýdenní tábory, uměli se o sebe postarat. Ale tohle byla teprve pořádná zkouška dospělosti. „Musíte se narychlo naučit nějak uživit, uvařit si… Neříkám, že jsem hned byla MasterChef, ale něco spíchnout, abych neměla hlad, jsem musela zvládnout,“ usmívá se.

To vše kvůli své lásce k judu. Sportu, který s bratrem objevila ve druhé třídě. „Hned na prvním tréninku mě chytlo. Mohla jsem tam vybít tu svou energii,“ líčí. A vzhledem k tomu, že se judo zalíbilo i bratrovi, bylo u Zachů o zábavu postaráno.

„Prali jsme se hodně. Vždycky u rodičů na posteli, jak měli manželskou, bylo tam místa dost,“ usmívá se. „Ale jak jsme dělali oba judo, tak to bylo víceméně fair play,“ říká Zachová, byť přece jen doplní: „Občas došlo i na nekalé souboje jako tahání za vlasy, ale k žádným zraněním nedošlo.“

Zocelená sourozeneckými souboji se prosazovala i na oficiálních turnajích. „Když jsme začínali v sedmi letech, byla to takové dětská radost. Ale na prvních závodech v Kaplici jsem vyhrála a dostala čokoládu. A vyhrát čokoládu bylo něco super, byla jsem strašně spokojená,“ líčí.

Bavila ji vítězství i cesta k nim. „Pocit, kdy soupeře hodíte a vyhrajete, mě strašně nadchl. A když jsem prohrála, byla jsem zklamaná, ale zase jsem chtěla víc trénovat, abych byla lepší a příště mohla vyhrát,“ popisuje. A pak místo čokoládových medailí začala snít o těch opravdových a nejcennějších.

„Bylo mi dvanáct, viděla jsem Krpoše na olympiádě,“ vybaví si, jak vzor nejen její, ale většiny českých judistů Lukáš Krpálek nastartoval touhu nejvyšší. „A říkala jsem si, že bych chtěla taky jednou olympijské zlato,“ líčí.

S vědomím, jaká dřina je snu třeba obětovat. Doma v Olomouci i na soustředěních. Často s trenérem vyráželi do Kosova. Proč zrovna tam? Místní judistky skvěle ovládaly techniku, kterou se chtěla přiučit.

„Když jsme tam byli poprvé, měli jednu žíněnku v malé hale. Převlékaly jsme se v posilovně, topilo se v krbu, na rozcvičení měli všichni ponožky, pak jsme si je sundali, ale zima byla stejně extrémní,“ vzpomíná.

Od té doby se mnohé změnilo. V Kosovu mají modernější halu, ale Zachová už více času tráví v zemi judu zaslíbené, v Japonsku. A na cestě za zlatým olympijským cílem zatím sbírá evropské vavříny.

V Mixzóně mluvila i o japonské přípravě, modřinách a monoklech, shazování či vysokoškolském studiu.