KOMENTÁŘ: Utřete slzy, šampionát je velkým vítězstvím. Musí ale být i zrodem dívčích soutěží

Je dobré se na celé vystoupení reprezentantek podívat lehce historickou optikou. Vždyť je to osm let, co ve Švýcarsku do posledního utkání kvalifikace bojovaly o účast na olympiádě, a byť mise nedopadla úspěchem, stejně se nadšením psalo, jak Hry byly blízko. O čtyři roky později se jim už prodrat pod olympijské kruhy podařilo a z „exotiky“ se začal pro širší společnost stávat ženský hokej rovnoprávným sportem, zpopularizoval se, což se projevilo i v náborech, které mají stále vzestupnou tendenci.

A teď už Češky za deset měsíců zamíří na olympiádu jako etablované družstvo, které má reálnou naději na zisk medaile. Takovou pozici přitom nemá v tuzemsku žádný jiný kolektivní sport a i hokejisté-muži mají popravdě při účasti hvězd z NHL k placce dál. „Kanada a USA dominují, Finsko je extrémně silný třetí soupeř už desítky let. Pro nás je tohle čtvrtý turnaj v této pozici. Ale pořád máme velmi mladý tým a získáváme zkušenosti,“ míní trenérka.

Šampionát by ale neměl zůstat u toho, že byl nejlepším v historii, že pobláznil lidi a že vlastně jen kousek chybělo k medaili, která třeba zanedlouho přijde. Úspěch šampionátu musí ženskému hokeji v Česku přinést pevné základy. Jednou z jeho velkých potřeb jsou v tuzemsku organizované soutěže pro dívky od 12 do 18 let.

Je totiž sice fajn, že se hokejovému fortelu učí mezi kluky, dodává to jejich hře říz a zhruba do třinácti, čtrnácti jsou dívky častokrát pevnou a nikterak výjimečnou součástí týmů. Jenže s příchodem puberty kluci „raketově“ narostou, naberou fyzický fond a mladé slečny během pár měsíců ztrácejí. Takže do mladšího dorostu se udrží vskutku jen ty výjimečné, následně musí „emigrovat“ do zahraničí (86 procent z nich), což ale ne pro každou je v patnácti, šestnácti schůdná cesta.

A pak nastane zbytečná hokejová úmrtnost.

Častokrát úprk k florbalu, který fungující systém dívčích soutěží má.

A pyramida, která je přirozenou součástí základny každého sportu, najednou přijde o celé patro.

To by ale oněch deset dní v Českých Budějovicích mohlo změnit. „Nejdůležitější věc ale možná uvidíme za osm deset let. Budou tu teď holky, které se přihlásí na hokej a pomůžou mu, aby se zvedl. Za to můžeme děkovat ženám, které byly na ledě dnes. Nikdo nechce prohrát poslední zápas na turnaji, ale jakmile budeme mít čas se ohlédnout, uvědomíme si, že český ženský hokej je velký vítěz tohoto turnaje,“ řekla trenérka MacLeodová.

A Petr Bříza, viceprezident svazu i IIHF, přidal: „Zhruba od třinácti let dívkám chybí regulérní soutěže. To je pro ně těžké období. Domácí mistrovství má pomoci také k tomu, aby kluby zapracovávaly ženské týmy do svých plánů.“

Zkrátka, aby se velké kluby nespokojily s tím, že budou mít klučičí týmy, z nichž pak holky odejdou, ale nabídnou jim vlastní pokračování a start v soutěžích. Efektem budou vyšší výnosy z příspěvků, větší marketingový potenciál, byť je jasné, že k tomu právě potřebujete mnohem širší základnu. Zároveň svaz musí pochopit, že ženský hokej už není tou „exotikou“, že ho nepodporujeme proto, že to doba žádá, ale kvůli tomu, že to má smysl, že nás může proslavit.

„Dřív jsme jely na mistrovství, které nikoho nezajímalo, a když jsme přivezly medaili, tak byli šťastní,“ říkala upřímně před turnajem generální manažerka reprezentace Tereza Sadilová.

Teď mnozí hokejoví dinosauři na vlastní oči viděli, že ženský hokej je koukatelný, že má v sobě kus krásy a i zarytí puritáni mu (snad) přišli na chuť.

Tak nezůstaňme u zasloužené hrdosti nad diváckým rekordem, nad vysokou organizační úrovní šampionátu, ale posuňme ženský (dívčí) hokej zase o kus dál.