Srovnávání s Nedvědem mi lichotilo, jenže… Valenta o svém vzoru, ale i stříbru z Kanady, Slavii a také výhře nad tenistou Novákem

„Samozřejmě jsem to vnímal, pochopitelně mi to lichotilo, že kluka z Kunratic přirovnávají k Pavlu Nedvědovi. Vždyť on byl pro mě odmalinka velkým vzorem, takže jsem se snažil dělat všechno, co dělal on. Nikdy jsem nebyl na hřišti žádný rychlík, ale ani Pavel jím nebyl, stejně jako on jsem měl všechno založeno na tvrdé práci a na kopací technice levou i pravou nohou,“ s úsměvem vzpomínal Jiří Valenta ve studiu Sportu.cz na fotbalové začátky v jabloneckém dresu.

„Pavel byl samozřejmě neskutečný frajer, který toho dokázal strašně moc. Já jsem proti němu úplně malinký človíček, ale přiznávám, že jsem se mu snažil hodně podobat a taky se mu vyrovnat,“ přiznal v dalším díle Kopaček na hřebíku.

Proč se z talentovaného Jiřího Valenty, který prošel všemi mládežnickými reprezentačními výběry, nakonec nový Pavel Nedvěd nestal? Kde a proč se jeho cesta vzhůru zadrhla? Proč nezůstal ve Slavii a Miroslav Pelta ho přetáhl do Jablonce, kde mu dal Petr Rada první šanci na ligové scéně? A proč nakonec odešel i z Jablonce a na sever Čech už se nevrátil?

„Byl jsem v tom pitomým věku, kdy jsem si začal o sobě myslet, že jsem ten nejlepší na světě, a tomu pocitu jsem podlehl. Nedával jsem fotbalu to, co bych dávat měl. Samozřejmě se to projevilo, pochopitelně mě to doběhlo… Nikoli za týden, ani ne za čtrnáct dnů, ale po půl roce už se to sečetlo. Trenér začal stavět hráče, kteří makali, já už tolik nehrál a najednou jsem zjistil, že už tak slavný zdaleka nejsem. Proto odchod na hostování, proto nakonec přestup z Jablonce do Slovácka,“ přiznává na rovinu Jiří Valenta, že mu sláva stoupla až příliš do hlavy a on na „telecí léta“ doplatil.

A stejně tak otevřeně odpovídá na nanesené otázky. Na důvod rozchodu se Slavií, na to, jak to bylo mezi ním a trenérem Lubošem Kozlem, pod kterým hrál v béčku Slavie i potom v Jablonci, na svůj vztah se Slavií, kde vyrostl, ale dres ligového áčka nikdy neoblékl. Zato vystřídal angažmá v Jablonci, Uherském Hradišti, slovenské Senici a na pražském Žižkově, kopal ligu v Mladé Boleslavi, ale třeba i v dalekém Kazachstánu.

„Dodnes mne mrzí, že jsem ve Slavii nedostal šanci a za ligové mužstvo si nezahrál. Byli jsme v mládežnických kategoriích i potom v dorostu hrozně silný ročník. Mára Suchý, Marcel Gecov, ale i Dočkal, Vácha, Pekhart. Osm, nebo dokonce snad i deset se nás dostalo do ligy, A to díky trenérovi Karochovi, který nás vedl od žákovských let do dorostu a na něhož dodnes vzpomínám,“ vracel se k fotbalovým začátkům v pražském Edenu, kam přišel z Kunratic už v sedmi letech.

„Později po povedené sezoně ve Slovácku jsem byl k návratu do Slavie hodně blízko, i v novinách se objevily titulky, že Valenta přestupuje do Slavie. A já tam jít chtěl, takže i trenérovi Habancovi jsem tehdy řekl, že se nesmí zlobit, ale do Slavie že půjdu okamžitě, protože mě vychovala a já bych to tam chtěl zkusit. Jenže z přestupu nakonec sešlo a já prodloužil smlouvu ve Slovácku. A nelitoval jsem. Rodinný klub, skvělá parta, lidé, kteří měli fotbal rádi, trenér Habanec, se kterým jsem měl a pořád mám skvělý vztah, strašně rád na ta léta ve Slovácku vzpomínám.“

Pochopitelně že se u mikrofonu Sportu.cz stočila řeč na na světový šampionát dvacítek v roce 2007 v Kanadě, kde česká reprezentace postoupila až do finále a přivezla ze zámoří stříbrné medaile.

„Nezahrál jsem si tam, což tehdy samozřejmě mrzelo, ale to už prostě přináší fotbalový život. Po remíze v úvodním utkání s Argentinou a fantastickém výkonu, který kluci předvedli, ovšem neměl trenér Soukup důvod měnit sestavu. Celý turnaj odehrálo naše mužstvo ve třinácti, čtrnácti lidech a odehrálo ho skvěle, když se dostalo až do finále a teprve tam v repríze duelu s Argentinou prohrálo. A já si i stříbrnou medaili přivezl, takže jsem byl spokojený.“

Jaký byl osud oné stříbrné medaile? Kde teď visí a koho motivuje? A jak vzpomíná Jiří Valenta na vrstevníky z Argentiny či Španělska, z nichž se později staly hvězdy světového kalibru? Di María, Agüero, Pique, Javi García, Juan Matta, to jsou jen někteří, o kterých vypráví synovi, který se dal samozřejmě také na fotbal.

V Kopačkách na hřebíku nešlo pochopitelně vynechat ani parádní góly, které dal Jiří Valenta na tuzemské ligové scéně a za něž si vysloužil trofej udílenou za Gól měsíce. Třeba trefu v zápase Slovácka s Příbramí.

„Taková trošku haluz, protože mělo jít o centr do šestnáctky, který ale zapadl do šibenice příbramské brány. Sám jsem z toho byl překvapený, protože jsem se vlastně ukopl. Ale byl z toho Gól měsíce a já si díky tomu zahrál tenis s Jirkou Novákem, který byl jedním z patronů téhle soutěže. A Jirka, svého času pátý hráč světového žebříčku, byl takový gentleman, že mě nechal vyhrát. Ale že bych pak vyměnil kopačky za tenisovou raketu, to tedy rozhodně ne,“ rozesmál se Jiří Valenta u mikrofonu Sportu.cz.

Rozesmál se ale i při vzpomínkách na půlroční angažmá v kazašské Karagandě a tamní spoluhráče.

„Pěkná divočina. Až jsem si někdy říkal, že snad ani není možné, kam jsem se dostal. Domácí kluci se po zápase odebrali do sauny a tam vypili takové množství vodky, že by z toho normální člověk prostě umřel. Oni ale nic, jsou prostě jiní. Anebo třeba cestování po Kazachstánu. Od té doby se bojím nastoupit do letadla.“

Pochopitelně že ve studiu Sportu.cz se stočila řeč i na život po kariéře. U Valentů kopačky na hřebíku ještě nevisí. Po zastávkách v Táborsku a Třinci, štacích v Rakousku a Německu či třeba působení v Motorletu hraje Jirka středočeskou I. B třídu za FK Lety. A samozřejmě dává dál góly, a dává jich hodně, takže mužstvo, jehož dres obléká třeba i gólman Matej Mihálek nebo bývalý slovenský reprezentant Miroslav Stoch, myslí na postup o soutěž výš.

I o tom se Jiří Valenta v Kopačkách na hřebíku rozpovídal. A byla to hodinka vzpomínání a vyprávění, která za poslech rozhodně stojí. Takže se do ní s gustem zaposlouchejte.