Když v Ženevě dojdou peníze. Soupeře Plzně prodali za frank

Celek, s nímž se plzeňská Viktoria ve středu porve o postup ze 2. předkola Ligy mistrů, se pyšnil úctyhodnou statistikou. Dlouhých 115 let se vyhříval v nejvyšší švýcarské soutěži, sedmnáctkrát chlapíci od Ženevského jezera zvedali nad hlavu mistrovský pohár. Jenže když nejsou peníze…

Že byste bankrot zrovna v Ženevě nečekali? Vězte, že zaskočený byl tehdy kdekdo. Ještě na přelomu tisíciletí to sice aspoň na hřišti šlapalo, majitelé – televizní společnost Canal+ – vytáhli klub z dluhů. Pak se ale Servette vřítil do spirály, z níž se marně drápal nahoru skoro patnáct let.

Zájem o francouzský Canal+ ve Švýcarsku zrovna nekvetl, a tak šéfové sáhli k prodeji. Servette odkoupil podnikatel Didier Piguet, jehož brzy nasměrovaly pofidérní finanční machinace za mříže. Aby Servette vůbec dohrál sezonu, musel ukvapeně poslat nadějného stopera Philippa Senderose do Arsenalu.

Nový investor, bývalý hráčský agent Marc Roger, získal majoritní podíl za pouhý jeden frank a nasliboval do klubu napumpovat milionů dalších pět. Na přestupovém trhu řádil jako zběsilý, v létě 2004 podepsal 21 hráčů a na výplatách zrovna nešetřil. S velkou pompou přiváděl chilské duo Jorgeho Valdiviu a Jeana Beausejoura, do toho na královskou mzdu přivábil i Karembeua.

Jenže ještě než se v nové sezoně vůbec koplo do balonu, Servette už měl v tabulce – oficiálně kvůli finančním nesrovnalostem – o tři body méně než ostatní. Hvězdná sestava navíc absolutně nestíhala a ještě před zimní pauzou bylo jasné, že místo bojů o titul se bude Servette muset strachovat, aby jeho parádní šňůra účastí v nejvyšší soutěži brzy neskončila.

Fotbalistům přistála výplata na účtu naposledy v listopadu. Během prosince majitel oznámil, že musí sehnat přinejmenším 10 milionů franků (v dnešní době zhruba 270 milionů korun), aby klub ročník vůbec dokončil. Poslední nadějí byl Lorenzo Sanz. Do někdejšího prezidenta Realu Madrid hustil Roger dnem i nocí, aby do klubu zainvestoval. Výsledek? V lednu 2005 vyhlásil klub bankrot, ani ne o měsíc později zase Karembeu a spol. zahájili stávku. Stárnoucí francouzská hvězda si bleskově našla nové angažmá v Bastii, brzy ho následovali i další. A Roger? Nepřestával věřit, že Servette spasí.

Nejprve médiím představil libanonského investora Josepha Ferrayého coby zachránce. Ovšem spása se nekonala, a tak Roger zkoušel dál. Zbývající hráče přesvědčoval k setrvání údajnou dohodou se syrskými boháči. Krátce poté zase Alain Marti, právní zástupce Servette, vykládal: „Jsme v kontaktu se ženevskými investory, kteří by klub rádi stabilizovali.“ A když ani poslední zoufalý plán nevyšel, švýcarský fotbalový svaz z první ligy Servette jednoduše vyřadil.

Servette svůj A-tým vzápětí vymazal a naskočil do třetí nejvyšší soutěže, kterou do té doby kopala jeho rezerva. Jenže jestli čekáte zázračné vzkříšení, jste mimo. Na jaře 2011, tedy o šest let později, si ženevský celek sice zajistil kýžený návrat mezi elitu, o necelý rok později ale opět vyhlásil bankrot. Podruhé během sedmi let.

To už klubu vládl íránský boháč Mážíd Pišjar, který Rogera v roce 2008 „vysvobodil“. Hráčům sliboval Porsche za odměnu, mluvil o útoku na postup do Ligy mistrů. Místo toho i on utopil v Servette spoustu peněz, a když klub prodával, znovu inkasoval jen jeden jediný, vyloženě symbolický frank.

Až Hugo Quennac, další v dlouhé řadě klubových majitelů, celek konečně vytáhl z minusu. Servette sice dál pendloval mezi soutěžemi, po administrativním přeřazení opět hrál až třetí ligu, musel se vyrovnat i s bizarním odchodem týmového ředitele Juliana Jenkinse, jenž vyměnil fotbal za věšteckou kariéru doma ve Walesu. Ale podařilo se a od podzimu 2019 je Servette zpátky mezi nejlepšími. Pravidelně bojuje v pohárech a v účtárně se už nestrachují, jestli přežijí další měsíc. Nicméně příspěvek za postup přes Plzeň by u francouzských hranic jistě přivítali.