Přišla si nesmrtelná. Teď mi tělo říká, že jsem byla mladá a blbá, přiznává Vondrová

Byla velkým talentem, z bývalé fotbalistky se tréninkovou dřinou přeměnila v elitní čtvrtkařku. Však v kategorii do 23 let se stala evropskou šampionkou. Udivovala i schopnostmi zvládat velkou nálož závodů na několika tratích v rozmezí pár desítek minut.

Od té doby nabrala řadu zkušeností a poznatků a v pětadvaceti letech dávno ví, že někdy méně znamená více. „Tím, že jsem dřív dělala tohle, se mi zdravotní problémy vrací jako bumerang. Anginu jsem přechodila tak dvacetkrát a že bych někdy něco doléčila? To se říct nedá. Tělo mi říká, že jsem byla mladá a blbá, když jsem myslela, že jsem nesmrtelná,“ ví.

Na mistrovství republiky vyhrála při absenci zraněných soupeřek časem 52,97 s a hudrovala, že v chladných jabloneckých podmínkách bylo složité zaběhnout špičkové časy. Byť někteří sprinteři to svedli. „V celé republice je dvacet stupňů, tady patnáct a fouká. Mistrovství republiky tady musel vymyslet někdo, koho nezajímají výsledky,“ kroutila hlavou.

Pozitivem bylo, že vydržela zdravá, což je mezi domácí špičkou čtvrtkařek letos vzácností. „Holky dopadly hůř. Já jsem poslepovaná, ale aspoň můžu běhat, i když ne tak, jak bych si představovala,“ říkala atletka pražského USK, která už dokázala ovál oběhnout i za 50,92 s.

Problémů měla v posledních letech víc, většina z nich má společného jmenovatele: autoimunitní onemocnění. „Můj imunitní systém neví, co se děje a brání se tím, že spouští protilátky proti všem možným nemocem. Mám zvýšenou teplotu, ucpe se mi nos, jsem bez energie. Tělo pracuje na plné obrátky, něčemu se brání a energie utíká pryč,“ krčí rameny.

A tak se střídavě ozývá levý a pravý zadní stehenní sval. „Je boj s časem se připravit na nějakou akci a zároveň vydržet zdravá,“ popisuje svěřenkyně svého partnera, Jana Volejníka.

Zatím chodí pravidelně na krev, bere léky, další postup s lékaři zvolí po mistrovství světa v Tokiu. „Trochu jsem přemýšlela, jestli tam vůbec letět, ale na 99 procent ano. Když svaz platí všechna soustředění a můžu tam být, tak by byl hřích to nevyužít,“ ví.

A potom? „Pan doktor říkal, že kdybych si dala dva tři měsíce volna, může se to zlepšit, ale zaručené to není. A nevím, jestli bych se za ty dva tři měsíce neoběsila,“ pousměje se.

Teď je odhodlaná předvést kvalitní výkon na Národním stadionu v Tokiu, kde před čtyřmi lety běžela olympijské semifinále. „Budou tam určitě lepší podmínky než tady, super soupeřky, nechám tam všechno. Věřím, že jsme schopná běžet pod 51 sekund. Kdybych tomu nevěřila, tak tam nepojedu,“ dodává bojovně.