Zákroky na kriminál, pěsti do zad, jeden rozhodčí. Čech vypráví o fotbalové divočině

Srovnání českého a irského fotbalu není z poslední doby mnoho. Jedno takové ale přijde ve čtvrtek, kdy se po roce vrátí na Letnou známý Shamrock Rovers. Klub z Dublinu se pokusí zaskočit Spartu v hlavní fázi Konferenční ligy. O favoritovi není pochyb, úrovně soutěží jsou v obou zemích velmi rozdílné, což v uplynulých měsících poznal i Ptáček.

Za tým Treaty United jste si vyzkoušel druhou irskou ligu. K jaké české byste ji přirovnal?

Spodek druhé, případně vršek třetí. Druhá irská liga je v drtivé většině poloprofesionální. Původně jsem si myslel, že bude trochu jednodušší. (smích) Byl jsem ale třeba příjemně překvapen z celého procesu a fungování klubu. Měli jsme fyzioterapeutku, asi čtyři trenéry, kondičáka a další lidi pořád kolem sebe. Sice jsme trénovali v sedm ráno, aby všichni stíhali práci nebo školu, podmínky však byly dost profesionální. Až na umělou trávu a povrchy hřišť.

S tím asi souvisí i styl fotbalu?

Ten je rozhodně rozdílný. Zvlášť ve 3. lize, kterou jsem si půl roku vyzkoušel, to byla divočina. Když šlo o méně zajímavý zápas, měli jsme jen hlavního rozhodčího. Hrálo se hodně tvrdě a divoce, skluzy na kriminál, od stoperů jsem dostával pěstí do zad. Druhá liga už byla blíže našemu stylu, ale pořád hodně centrů, dlouhých míčů, i na tréninku se hrálo málo po zemi. Prostě důraz na defenzivu a nedostávat góly, což mi moc nevyhovovalo. I křídla měla hlavní úlohu bránit a až potom útočit. Někdy také záleželo, kdo proti vám stál, rozdíly napříč soutěží byly velké.

Jak to myslíte?

V Irsku mají první ligu, která je profesionální, pak druhou poloprofesionální a třetí jako taková vlastně neexistuje, jde už o amatérské soutěže. Lepší týmy by v Česku hrály asi divizi. Vše se však soustředí do pár lepších klubů se silnějším zázemím.

Proč jste podzim 2024 strávil v jednom klubu a jaro pak v jiném?

Celkem komplikovaný příběh. Do Irska jsem se vydal na rok studovat sportovní psychologii. Konkrétně do Limericku, což je na západě, třetí největší město v zemi. Hledal jsem si tým a přes univerzitního trenéra se dostal ke kouči Treaty United. Vytvořil jsem si highlighty z pražského přeboru, jak dávám gól za gólem, a oni že jo, ať přiletím na zkoušku. (smích)

Tak jste vyrazil.

A na prvním tréninku se zranil, takže jsem zůstal v Irsku na týdenní dovolené a letěl zpátky domů. Uzdravil jsem se, ale na konci přestupového období jsem měl už naplánovanou svatbu. Hned po ní jsem se vrátil na zkoušku, chtěli mě, jenže mezitím skončilo přestupové období pro amatérské hráče. Mysleli jsme si, že to půjde, ale bohužel, protože jsem v Česku v Přední Kopanině pochopitelně nebyl vedený jako profesionál. Takže to nevyšlo a hrál jsem půl roku právě nižší soutěž. Pak jsme se dohodli, že přijdu znovu.

Přesun do Treaty se upekl po Vánocích. V Irsku se hraje systémem jaro-podzim, takže ideálně na začátek sezony?

Šel jsem znovu na zkoušku i s dalšími hráči, trenérům se opět líbil a podepsali mě. Jenže v ročníku 2024 skončil tým v druhé polovině tabulky a do nového přivedl asi 12 nových kluků. Pak jsem se zase zranil v posledním utkání přípravy a už moc čuchnout nedostal. A teď v létě jsem se vrátil zpět do Česka. Fotbalově můj rok nebyl ideální, ale jinak určitě fajn zkušenost.

Na první dobrou bych řekl, že Irové fotbal možná tolik nežerou, že vítězí například rugby. Jaká je realita?

Hltají hlavně svůj galský fotbal (gaelic football), který je podobný rugby. A pak ještě hurling, kde mají hole, běhají a odpalují míček. Trochu zvláštní. (úsměv) To jsou národní sporty, které jinde moc neuvidíte. Vesnice a města soupeří mezi sebou, jeden tým pak zastupuje celou oblast, něco jako třeba Středočeský kraj. Každý z regionu se následně hlásí k danému týmu. Asi jako v Česku máme ultras Sparty nebo Slavie, tak tam jde vášeň pro podporování toho, odkud jsem. Zdobí si vesnice, vyvěšují vlaječky, žijí tím. A to vlastně platí i pro fotbal. Pokud bydlíte v Limericku, fandíte místnímu fotbalu. Jsou vášniví až patriotští, což u nás tolik není.

Fotbal jde tedy stranou?

Ještě bych zmínil, že ve zmíněných dvou sportech hráči nedostávají peníze. Placeni jsou jen trenéři, kteří si i slušně vydělají. Fotbal má jinak velké místo. Hlavně soupeření s Anglií, kterou moc nemusí. Kromě tradičních sportů je asi nejrozšířenější, někde dokonce i nejpopulárnější. Záleží, v jaké části země se zrovna nacházíte.

Prozradíte, kolik jste si vydělával vy?

Dobrý hráč ve druhé lize má průměrně 300 až 400 euro za týden. Když jste lepší, tak se fotbalem můžete i uživit. Přední týmy se snaží být plně profesionální, třeba když sestoupí a hned chtějí zpět. No a já byl spíš podprůměrný. (smích)

Rozveďte ještě, proč vás zlákalo Irsko.

Dodělal jsem bakaláře na Newton University, kde jsem studoval program pod záštitou Mariana Jelínka, a následně jsem hledal školu, kde bych se mohl věnovat vyloženě sportovní psychologii, na což v Česku specializovaný magistr není. Koukal jsem hlavně do západních zemí, například Anglii jsem zavrhnul kvůli financím, a našel Irsko a univerzitu v Limericku. Přihlásil jsem se, poslal CV a motivační dopis. I na základě mého mimoškolního vzdělávání a zkušenostech s kurzy a z fotbalu mě přijali.

Takže jste si za rok dodělal magistra?

Měl jsem možnost intenzivního ročního programu, šlo o tři semestry zakončené titulem Master of Science (MSc). Už jsem úspěšně odevzdal dizertační práci a dostal pěkné hodnocení, takže jen čekám na oficiální potvrzení. V lednu si pravděpodobně poletím pro diplom. Škola jinak splnila má očekávání. Pro sportovní vědy, jako fyzioterapii nebo psychologii, je známá. Má dobré jméno.

Limerick vás neoslnil natolik, abyste zůstal?

Pocházím z Příbrami, takže jsem zvyklý i na menší město. A v Irsku máte Dublin, všechno ostatní je venkov. V Česku mám nejbližší příbuzné, kamarády, navíc budeme mít s manželkou rodinu. Vše mě táhlo zpátky. V Irsku je nádherná příroda, na výlety a dovolenou moc doporučuju, jinak ale hodně punkové. Irové jsou sví, jsou to tvrďáci, jen některé věci mají na párku.

Překvapilo vás ještě něco?

Třeba v Limericku je asi 25 tisíc studentů, ale jinak drahé a téměř nedostupné bydlení, i já s partnerkou zakotvil vedle na vesnici a platili jsme 1 300 euro za byt 2+kk u někoho doma. Je běžné, že lidé jezdí každý den do práce přes dvě hodiny, protože nemají dálnice, jen menší silnice. Naštěstí jsem si dovezl vlastní auto, což mi hodně pomohlo. A překvapil jsem spíš já místní. Někdo se divil, proč mám volant na druhé straně, v životě to prý neviděli. Ale rychle jsem si zvyknul.

Mluvil jste o psychologii ve sportu, práci s mentalitou. Vnímají ji Irové jinak než my?

Mnohem rozšířeněji. Je úplně normální, že u týmů nejen ve fotbale je sportovní psycholog. Jde o model velmi blízký Anglii. U nás jsme v začátcích, tam jde o přirozenou součást procesu a týmů.

Chcete to změnit?

Nevím, jestli to dokážu změnit, ale minimálně tomu chci pomoct a snažit se edukovat hráče, rodiče i trenéry, což teď dělám v Tempu Praha. Myslím, že práce s hlavou je velmi důležitá, že jde o budoucnost sportu.

Je vám pětadvacet, kdy vás psychologie začala lákat?

Asi v devatenácti, ve dvaceti. Měl jsem v hlavě, že chci být mentální kouč. Vždy mě bavila výkonnost. Nejprve samozřejmě fyzická a technická stránka, pak jsem si ale říkal: „Jak někdo může podat výborný výkon, když reálně není tak dobrý? Jak někdo může uběhnout maraton? O čem to vlastně všechno je?“ Některé věci jsem pozoroval i na sobě. Hrál jsem profesionálně esport, který je také hodně o hlavě. Celkově v koučinku vidím přesah, že mohu někomu pomoct nejen s výkony, ale být prostě šťastnější a cítit se lépe i v osobním životě.

Dobře, ale vaše hlavní zaměstnání je momentálně mimo fotbal.

Ano, dělám mentálního kouče v prop-tradingové firmě FTMO. Vedle toho částečně pracuji právě v Tempu, kde edukuji trenéry, a také mám své vlastní klienty. Převážně fotbalisty, pár kluků ze druhé ligy. Náplň je všude dost podobná, prostě pomáhám lidem předvádět lepší výkony. Může to být v tradingu, byznysu, sportu. Principy jsou obdobné a přenositelné.

Když zůstaneme u fotbalistů, je nějaký společný problém, na kterém s nimi vždy pracujete?

Často fakt, že se jim v tréninku daří, a v zápase to nedokážou prodat. Sebevědomí, sebekontrola a mohl bych pokračovat. Dále mnohdy vidím, že málo strategicky přemýšlíme nad svým výkonem, protože čím jste lepší, tím méně je to o kvantitě práce. Jde o kvalitu, je třeba se soustředit na menší detaily a trénovat účelně. A vše je samozřejmě individuální. Základem mé práce je vždy sebeuvědomění, co dělám, co prožívám, jak nad věcmi přemýšlím a jak mě ovlivňují. Protože když nevím, co přesně mám změnit, nemůžu na tom pracovat. Jak kdybyste stříleli na terč a měli zavázané oči. Asi se pak netrefíte.

S ohledem na váš věk, máte vždy hned důvěru ostatních?

Myslím, že základem jsou znalosti. Když lidem také ukážu, že mám něco za sebou, že mi pomáhají osobní zkušenosti. Byl jsem profesionální fotbalista i hráč esportu, žil jsem v zahraničí, mám dobré recenze od klientů. Mentální koučování je zároveň dovednost, která se dá natrénovat, takže čím víc chcete, čím víc makáte, tím budete lepší. Základem je pro mě vytváření vztahů. A pokud mi klient nedůvěřuje, tak v pohodě, pak spolu samozřejmě nemusíme spolupracovat. Zajímavé také je, že neexistuje ucelená definice, kdo mentální kouč je, jaký je například rozdíl mezi ním a sportovním psychologem.

Vy jste tedy primárně kdo?

Začínal jsem na koučovací straně, ale teď vše propojuji a využívám koučovací principy. Jak jsem nastínil, v Česku se nemohu nazývat sportovním psychologem, jelikož jsem nevystudoval jednooborovou psychologii. Pracuju ale primárně evidence-based stylem, tedy jako sportovní psycholog na základě výzkumů a důkazů.

Zmínil jste vaši fotbalovou kariéru, která je hodně spjata s Příbramí. Proč se nerozvíjela dál?

Právě v nějakých dvaceti jednadvaceti jsem fotbalově trochu vyhořel. Říkal jsem si, že budu esport hráč a mentální kouč. Byl jsem ve třetí lize v béčku Příbrami, fotbal mě v tu chvíli moc nenaplňoval.

Mohly za to počítače?

Těžko říct. Zpětně ale rozhodnutí tolik nelituji, protože vidím, jak je profesionální fotbal náročný. Říkám si, že to tak prostě mělo být.

Peníze jste vydělával známou online hrou PUBG. Neovlivnila vás moc peněz?

Ze začátku jsem měl méně, pak se částka zvedala a byla někde na průměrné mzdě, která mě mohla uživit. Takhle já vnímám profesionála, že se prací uživí. Ale peníze mi hlavu určitě nezamotaly, zas tolik jsem si nevydělával.

Cesta vás nakonec zavedla do Přední Kopaniny, kde jste v sezoně 2023/2024 dal v pražském přeboru 32 branek a pomohl k postupu do divize.

Asi za to mohla právě mentální pohoda. Skončil jsem s esportem a začal se zase víc soustředit na fotbal. Díky tomu jsem měl dobrou sezonu, více jsem se připravoval na trávníku, v posilovně i mentálně. Obecně mě baví se zlepšovat, je to svým způsobem můj životní styl. Měl jsem ale v hlavě, že budu makat a uvidím, kam mě to zavede. A že pokud se nedostanu někam výš, nic se nestane.

Nastal rok v Irsku a návrat do Česka. Jen ne do Kopaniny, ale do Vyšehradu. Proč?

Původně jsem chtěl zkusit něco výš, jenže jsem se zranil a hledal jsem různé možnosti. Rekonstruujeme byt, čekáme rodinu, pracuji v centru Prahy, takže mi Vyšehrad dával smysl. Kopanina je přeci jen trochu z ruky.

Na těch 32 branek se musel někdo nalákat.

Spíš jsem se ozýval já. Víte, nikdy na vás nikdo nečeká. Lepší je zjistit si možnosti sám. Kontaktoval jsem kluby, které mi s ohledem na výše popsané dávaly smysl. Bohužel ale zatím moc nenastupuji. V Irsku jsem si přetížil kolena, protože jsem nebyl zvyklý na vyšší tréninkovou zátěž. Pořád s tím laboruji, ale doufám, že tohle období už brzo skončí, že ještě hřišti ukážu, co umím.